zavřít
Crass
Založení:
1977
Žánry:
punk
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

0 se líbí, 0 se nelíbí

Crass (anglicky zabedněný) vznikli v roce 1977 na farmářském sídlu ze sedmnáctého století zvaném Dial House určeném jako základna kulturních, uměleckých a politických projektů od průkopnického jazzu až k pomoci založení hnutí nezávislých festivalů. Zatímco Sex Pistols se zdáli být bandou střelených nihilistů, anarchisté Crass se dal spíše spojit s indeterministickým socialismem (orientací zastávající naprostou svobodu vůle a odpor k nátlakové autoritě, zrušení státu a soukromého vlastnictví považujíce tyto prvky za zbytečné a nebezpečné zřízení) nebo k ideálům života v komunitách 20tého století. Crass také patřili k předchůdcům anarcho-pacifismu, který se stal všudypřítomným v punkové hudební scéně. Toto umělecké seskupení vzniklo, když zakladatel Dial House a původní člen průkopnické skupiny EXIT, tvořící performance art (aktivní umění, využívající k tvorbě prostoru, času a umělcova vztahu s publikem) Penny Rimbaud (vlastním jménem Jerry Ratter) začal tvořit spolu s fanouškem The Clash, Stevem Ignorantem, ktery v té době ještě bydlel doma. Společně se jim podařilo vytvořit písně "So what?" a "Do They Owe Us A Living?" v sestavě zpěv-bubny. Po velmi krátkou dobu si začali říkat Stormtrooper (úderné oddíly SA) předtím, než zvolili název Crass=zabedněný (podle písně Davida Bowieho Ziggy Stardust (kde se zpívá „The kids was just crass“)... Postupně se přistěhovali i ostatní členové a netrvalo dlouho než měli Crass své první vystoupení jako součást pouličního squat festivalu v Hunley Street v severním Londýně. Brzy nato hráli v legendárním klubu Roxy na území Londýnské Covent Garden. Podle vyjádření samotné kapely se jednalo o opileckou katastrofu, která byla zakončena jejich vyhoštěním z pódia a dala vzniknout nesmrtelnou píseň Banned from the Roxy a Rimbaudovému eseji Crass at the Roxy. Při začátcích pravidelného koncertování s UK Subs v klubu White Lion v Putney to často vypadalo tak, že jedinými posluchači Crass byli UK Subs a naopak. O nějakou dobu později se kapela rozhodla přejít na propracovanější přístup, hlavně co se provedení týče. Společně s opuštěním požívání drog jako marihuana a alkohol před začátkem koncertů také přijmuli nápad oblékání se v černém či armádou vyřazeném oblečení ať už při koncertu či mimo něj. Také předvedli své osobité logo navrhnuté Rimbaudovým přítelem Davidem Kingem (později účinkoval v uskupení Sleeping Dogs). Poprvé se objevilo na prvním vydání obalu alba Feeding of 5000. Takto získali Crass armádní vzhled, který také vedl k některým nařčením z příslušnosti k fašismu. Crass se bránili tím, že jejich uniforma měla znamenat stejnou váhu všech členů a zavrhnout tak kult osobnosti a přítomnost „vůdce“, prvky známé u mnoha jiných rockových kapel. Již zmíněné logo znázorňuje spojení několika „symbolů nadvlády“ - křesťanský, německý válečný či keltský kříž, swastiku a britskou vlajku, to vše s kombinací dvouhlavého draka žeroucího svůj vlastní ocas. Vize zobrazující přesvědčení, že mocenská nadvláda nakonec vede k vlastnímu sebezničení. Z loga se zároveň dá vyčíst celý název kapely - C (v pravo), R (diagonálně z levého spodního k pravému hornímu rohu), A (v pravo dole či vlevo nahoře) a konečně S (drak)...CRASS Používání takovýchto záměrně uspořádaných zpráv bylo také součástí vystupování Crass ve smyslu rozporů, což je také zjevné z užívání hlasitého a agresivního hlasu k šíření myšlenek míru v návaznosti na své dadaistické a performance art pozadí. Tímto Crass nabídli posluchači jistou rádoby-objektivitu za účelem beznázorového odkrytí reality. Jedinečnost takového vysoce ironického podání udává možnost svobodného úsudku… což je zjevné například z písně „Securicor, kde se Steve Ignorant objevuje jako nepříjemně vystupující člen soukromé policejní jednotky“. Takto složitě uplatněná symbolika zároveň zesměšňuje jednoduché prodejní a marketingové triky běžně používané v jakékoliv sféře západního průmyslu zaměřující se pouze na spotřebitelovo vnímání na první pohled. Kapela se také zdráhala jakéhokoliv použití světelných efektů během živých vystoupení… upřednostňeno bylo osvětlení pomocí jednoduchých žárovek. Crass byli také průkopníky co se týče způsobu uplatnění sdělovacích prostředků. Především plným využitím na pozadí promítaných filmů a video koláží vytvořených Mickem Duffieldem a Gee Vaucher k vylepšení atmosféry. Vydavatelství Crass Records První album Crass nese název The Feeding of 5000 (Krmě pěti tisíců. Pojmenování je odvozeno z požadavků nahrávacího studia, kdy nejmenší počet vydaných kusů mohl činit 5000, zatímco Crass doufali sotva ve stovku) a jedná se o 18skladbovou 12palcovou vinylovou EP desku určenou k přehrávání v režimu 45 otáček za minutu vydanou vydavatelstvím Small Wonder v roce 1978 (zde také vydával například slavný punkový básník a písničkář Patrik Fitzgerald). Vydání původní desky bylo nakonec zamítnuto kvůli „rouhavému“ obsahu skladby Reality Asylum (která nabízí protichůdnou interpretaci Krista oproti Bibli). Album koneckonců vyšlo, avšak tato úvodní píseň byla vypuštěna a vyměněna za dvě minuty ticha ironicky pojmenované „The Sound Of Free Speech - Hlas svobody projevu“. Tato událost vedla Crass k zřízení vlastního nahrávacího studia nazvaného Crass Records za účelem plné redakční kontroly vlastních nahrávek a „Reality Asylum“ bylo brzy na to opět nahráno a vydáno zvlášť jako 7palcový singl. Při pozdějším tisknutí byla tato skladba na původním albu obnovena. Podobně jako svou vlastní tvorbu uvolnilo nakladatelství Crass i nahrávky ostatních představitelů. Jako první singl z roku 1980 „You Can Be You - můžeš být sám sebou“ od Honey Bane, dospívající dívky, která se uchýlila do Dial House během útěku z domova svých rodičů. Mezi ostatní umělce patřili Zounds, Flux Of Pink Indians, Rudimentary Peni, Conflict, islandská kapela KUKL (spolu se zpěvačkou Björk), dále pěvkyně Jane Gregory a také Poison Girls, Crass podobnou skupinu, která s nimi po dlouhá léta úzce spolupracovala. Také zde vyšly sbírky Bullshit Detectors (1-3) - kompilace, demo nahrávky a dále neupravované záznamy mnoha kapel, které měly zastupovat princip D.I.Y. Čísla v katalogu nahrávek vydavatelství Crass znamenala odpočet k roku 1984 (například 521984 znamenajíc 5 let do (2=to) 1984… rok ve kterém se Crass chystali plánovaně rozpadnout a zároveň datum významné pro protiutlačitelský kalendář a totiž 1984 - slavný román George Orwella. PENIS ENVY, CHRIST THE ALBUM a změna přístupu Crass vydali své třetí album pojmenované Penis Envy (pojem z psychoanalýzy - skrytá touha žen po primárních znacích mužského pohlaví) v roce 1981. Znamenalo bod odražení se od jakéhosi testosteronem řízeného výzoru drsných pankáčů, které jim v určitém rozsahu udělila alba Feeding of 5000 a Stations Of The Crass (Stanice Crass - odvozeno od tvořivých aktivit na zdech Londýnského metra, viz dále). Nabídlo složitější hudební sestavení a výlučně ženský zpěv zajištěný Eve Libertine a Joy De Vivre (přestože Steve Ignorant i nadále zůstal členem seskupení a je na zadní straně obalu uveden jako „na tomto albu nezúčastněný“ Toto album se pokusilo uchytit feministická témata a opět zaútočilo na instituce sociálního uspořádání jako svatba a potlačování pohlavních pudů. Jedna skladba, úmyslně sladká parodie na milostné písně nazvaná „Our Wedding - Naše svatba“ byla vydána na disku k časopisu pro dospívající dívky poté, co tam byla nabídnuta společností říkající si Creative Recording And Sound Services (povšimněte si počátečních písmen). Odhalení podvodu vedlo k menšímu bulvárnímu sporu, kdy News of the Wold popsalo název alba za příliš oplzlý k vydání. Nahrání, vydání a úprava čtvrté LP v pořadí, dvoudiskové sady nazvané Christ The Album zabralo o něco více než rok, během kterého vypukla a skončila válka o Falklandy (spor o ostrovy jejichž vlastnictví bylo po dlouhá léta otázkou sporu mezi Spojeným královstvím a Argentinou. Argentinský prezident se rozhodl pro rychlou akci, to si však britští konzervatisté nenechali líbit) Pro Crass to uvedlo zásadní otázku ohledně tvorby dalších nahrávek. Jako skupina jejímž zásadním cílem bylo komentovat politická témata se cítili přebyteční a převálcováni světovým děním. Následné vydání obsahující singly "How does it Feel to Be the Mother of A Thousand Dead - jaký je to pocit být matkou tisíce mrtvých?", Sheep Farming in the Falklands" a album „Yes Sir, I Will - dle rozkazu pane se zdálo být jako návrat k vlastním kořenům, politicky promyšlené zjednodušení zvuku jako snaha zdůraznit obsah před formou. Přímá akce, aféra Thatchergate a vnitřní rozhovory Od počátků sprejování šablonových graffiti v síti londýnského metra se Crass vždy hlásili k řešení pomocí přímé akce se stejnou razancí, jako tvořili hudbu. V letech 1983 a 1984 byli součástí akce „Stop the City - zastavte město“, které se dají přirovnat k dnešním protiglobalizačním demonstracím. Otevřená podpora takovýchto činů byla uvedena v textu posledního singlu vydaného Crass názvem „You Are Already Dead - jste mrtví už teď“, který se také jeví jako opuštění dosavadního oddání pacifismu. Toto vedlo k pozdějšímu zamyšlení se nad sebou samými, protože někteří členové se začali cítit rozhořčení ztrátou podstaty svého kladného přístupu. Jako odpověď na tuto diskusi bylo dalším počinem nesoucím název kapely sbírka 50 básní Pennyho Rimbauda „Acts of Love“, s dodatkem: „písně pro mé druhé já“ za účelem oslavy hluboké sevřenosti, míru a lásky, kterou kladl ke svému …druhému já.“ Fiktivní válka vyvolaná Crass po incidentu ve Falklandech nashromáždila dostatek pozornosti k nastolení Reaganova podezření z jejich spolupráce s KBG. Známy jako „kazety Thatchergate“ obsahovaly nahrávky fingovaný rozhovor mezi Margaret Thatcher a Ronaldem Raeganem vytvořený pomocí sestřihů jejich hlasů ve kterém vypověděli, že Evropa by byla skončila jako cíl pro jaderné zbraně středního doletu v případě jakéhokoliv jaderného sporu mezi U.S.A. a Sovětským Svazem. Kopie se prokousaly na veřejnost a přestože byly vytvořeny v naprosté anonymitě, britské noviny Observer si dokázali vytvořit souvislost mezi nahrávkami a kapelou. Poté co se stali Crass trnem v oku vlády Margaret Thatcherové za kritiku války ve Falklandech se museli stáhnout z oka veřejnosti. Návrhy v parlamentu ohledně stíhání podle „Zákona o oplzlých činech“ vedly ke spoustě potyček před soudním dvorem a to, co kapela nazvala jako pronásledování si nakonec vybralo svou daň. 7. června roku 1984 si Crass zahráli svůj poslední koncert v Aberdare ve Wales v prospěch stávkujících horníků předtím, než se stáhli do Dial House k přeurčení svých cílů. Steve Ignorant odešel ke kapele Conflict, se kterou již ve své podstatě spolupracoval a v roce 1992 vytvořil seskupení Schwartzeneggar. V letech 1997-200 byl členem skupiny Stratford Mercenaries a také po nějakou dobu pracoval v loutkohře typu Punch and Judy. Vlivy Vlivné filozofické i estetické působení Crass na mnohé punkové kapely osmdesátých let nemůžeme zveličovat i přestože se několik kapel snažilo jejich pozdější tvorbu pečlivě napodobit (jako například „Yes Sir, I Will“ a jejich poslední nahrávku, „10 Notes on a Summer's Day - 10 poznámek letního dne“). Kapela prohlásila, že jejich předchůdci a vlivy byly zřídkakdy původu rockové tradice, spíše se jednalo o hudbu propracovanější (především Benjamin Britten, od kterého jsou některé motivy u Crass přímým plagiátorstvím), dále výrazná inspirace hnutím dada a avantgardou jako třeba Johnem Cagem stejně jako tradicí performance art. Kolážové a černobíle malované obaly desek Gee Vaucher se staly samy o sobě estetickým modelem. Po roce 2002: THE CRASS COLLECTIVE/CRASS AGENDA/LAST AMENDMENT Listopadu roku 2002 spolupracovalo pár původních členů Crass pod pojmenováním „The Crass Collective - kolektiv Crass“ k uspořádání „Your Country Needs You - tvá země tě potřebuje“ - koncertu protiválečných hlasů, který se konal v Queen Elizabeth Hall na jižním břehu Londýna a čítal představení Brittenovi „War Requiem“. V říjnu roku 2003 se „Kolektiv Crass“ pozměnil na „Crass Agenda - Program Crass“ s následným pravidelným pokračováním. Během roku 2004 byly „Crass Agenda“ v popředí kampaně k záchraně jazzového klubu Vortex v Stroke Newington v severním Londýně, který se nyní nachází v Hackney. „Crass Agenda“ bylo v květnu 2005 vyhlášeno za ukončené s následnou změnou názvu na „Last Amendment - Poslední pozměňovací návrh“. Objevila se „nová“ skladba Crass (v podstatě předělávka písně z roku 1982 Major General Despair s novými slovy) a vznikla píseň „The Unelected President - Nezvolený prezident“. celý popis

přidat člena

Členové skupiny Crass

  • Penny Rimbaud
    Penny Rimbaud
    bicí
  • Steve Ignorant
    Steve Ignorant
    zpěv
  • Eve Libertine
    Eve Libertine
    zpěv
  • Phil Free
    Phil Free
    kytara
  • Pete Wright
    Pete Wright
    zpěv, baskytara
  • Andy N.G. Palmer
    Andy N.G. Palmer
    kytara
  • Joy De Vivre
    Joy De Vivre
    zpěv, kytara, klávesy
  • Mick Duffield
    Mick Duffield
    piano, flétna
zobrazit další
Hledáte také jako: The Crass
Rychlá navigace:videoklipy |novinky |diskuse